Zpočátku vyráběli patnáct rámů denně, potom dvacet, pak ještě více. Každý z nich ručně řezali, začišťovali a stříbrem pájeli z vysoce kvalitní oceli Reynolds, Columbus a Ishiwata řemeslníci, kteří věděli, co znamená kvalita. Bevil řídil provoz ve Waterloo a to, co vyráběli, nemělo v Americe obdoby.
V létě zůstávaly dveře stodoly otevřené. Občas někdo navrhl, aby se šli vykoupat. Tak se všichni vměstnali do aut a vyrazili do Lake Mills, asi 16 km na jih od Treku, k jezeru Rock Lake, kde byla pěkná pláž s barem.
Rámy, které vyráběli, odrážely jejich závazek ke kráse a odborným znalostem. Ale pokud šlo o samotné podnikání, byli jako ryba na suchu. Dick stanovil pro dílnu výrobní normy, které pracovníci ve Waterloo zpočátku vůbec nedokázali splnit.
Řemeslo měli v malíčku. Jenže jim chyběla efektivita. Právě pro ni zajel Bevil do Japonska, kde skvělí výrobci z Ósaky a Tokia po generace zdokonalovali své pracovní postupy. Viděl tam továrny, které fungovaly v rytmu a s vypilovanými pracovními postupy, kde dovednost šla v ruku v ruce s pořádkem. Tato návštěva byla začátkem škálovatelné výroby.
Jak se Trek dostal z jedné stodoly na pastviny celého světa
Pak zase přijela návštěva k nim. Dodavatelé z Japonska navštívili stodolu ve Waterloo, aby se podívali, co malý americký podnik dělá. Mike Appel, jeden z původních zaměstnanců Treku, vzpomíná, jak jim při vstupu do stodoly málem vypadly oči z důlku. Jeden svářeč ležel v polohovacím křesle, v ruce držel hořák a plamen mu při pájení spoje stříbrem syčel jen pár centimetrů od obličeje. Návštěvníci jen zalapali po dechu. Tak takhle tedy vypadá americká řemeslná výroba.
„Všechno brali hodně vážně,“ komentoval to později Bevil, když se smíchem vzpomínal na zchátralou stodolu a omšelou kavárnu, kam je během jejich návštěvy vzal. „Ale jejich ochota porozumět, pomoct a vést nás je opravdu to, co umožnilo úspěch Treku.“
Práce pak šla snáze. Kola byla ještě krásnější. A pomalu si toho začali všímat i prodejci.
Zpočátku jsme prodávali lokálně, hlavně do prodejen v okolí Waterloo. Bevil později vyprávěl, že vejít do prodejny a představit kolo vyrobené z dvojitě zeslabovaných trubek Reynolds 531 a ručně pájených stříbrnou tyčí, se dalo přirovnat k přistání mimozemšťana ve wisconsinském Beloitu.
Prvním opravdovým maloobchodním zákazníkem byl Elmer Sorenson z Penn Cycle v Minneapolis. Bevil mu prodal rám z kufru svého auta a z této transakce vzniklo dlouholeté partnerství mezi výrobcem a prodejcem. Sorenson se stal jedním z prvních propagátorů Treku a prodával naše kola jezdcům, kteří si poprvé mohli koupit cenově dostupný americký rám, jenž mohl konkurovat těm z Evropy.
To neuniklo dalším prodejnám a během několika let je začali objednávat prodejci z celého amerického středozápadu. Trek byl nadále dostatečně malý, aby se každý prodej zdál osobní. Společnost se ale už začala rozrůstat.
Už nešlo jen o hrstku „bláznivých kovbojů“, kteří stavěli kola ve staré stodole. Zápal pro věc byl stále vysoký, ale provoz začínal vypadat jako firma.
Na konci roku 1979 dosáhl roční obrat dvou milionů dolarů. Stodola, která se kdysi zdála neuvěřitelně velká, nyní praskala ve švech. Prodejci požadovali víc rámů, než šlo ve stodole vyrobit. Řešení bylo jasné: potřebovali výrobní závod pro budoucnost.
V roce 1980 odkoupil Trek od místního farmáře kukuřičné pole nedaleko stodoly. Kupní cena byla jen 10 000 dolarů, ale doprovázela ji jedna podmínka: stavět se mohlo až po sklizni. Viděl to tak, že nemělo smysl nechat dobrou úrodu přijít nazmar.
Byl to drobný, lidský detail, který se tehdy nemusel zdát důležitý. Ale zůstává s námi i téměř po padesáti letech, protože vypovídá o růstu naší společnosti. Trek se posouval vpřed, ale nadále byl zakořeněn v rytmu svého domácího prostředí.
Když bylo pole připraveno a první lopaty se konečně zaryly do půdy, společnost překročila neviditelnou hranici. Stodola byla srdcem a nová budova se stala tělem.
Na začátku 80. let se naše značka zapsala do obecného povědomí. Prodejci chválili kvalitu, cyklisté obdivovali detaily a časopisy psaly o preciznosti a dokonalosti americké společnosti, která se nyní vyrovnala těm nejlepším v Evropě.
Byla to ta správná doba. Značka Schwinn, které dlouho dominovala americké cyklistice, začala ztrácet svou převahu. Cestovní kola Trek byla nová a jedinečná, vyrobená s důrazem na provedení, kterému se nikdo nemohl vyrovnat. Prodejci, kteří dříve prodávali jen evropská kola, nyní objednávali rámy vyrobené ve Waterloo, jež byly stejně krásné a často i lepší.
Trek se dle Bevilových slov stal „miláčkem našeho odvětví“.
S růstem společnosti rostla i její zvídavost. V roce 1984 jsme začali experimentovat s novými materiály. První odklon od oceli představoval hliník, který byl namísto svařováním spojován leteckým lepidlem.
Evropské značky zkoušely podobné konstrukce, ale brzdila je nostalgie. Jejich hliníkové trubky měly stejný průměr jako ty z oceli, kterou používaly po generace, a výsledkem byla příliš pružná a neúčinná kola. Inženýři Treku tento problém vyřešili zvětšením průměru trubek a vytvořili kolo, které bylo lehčí, tužší a jasně moderní.
Změnilo se i samotné řemeslné provedení. Lepené hliníkové trubky vyžadovaly méně ruční práce, ale mnohem více inženýrství. Výrobní závod přestal být jen místem umění. Začal být i místem vynalézavosti. Byl to začátek závodu na vrchol v oblasti jízdních kol.
V létě téhož roku nastoupil na brigádu mezi ročníky na vysoké škole další Burke.
John Burke, Dickův syn, začal v Treku pracovat ve skladu, kde vybíral a balil díly. „Tvé jméno ti zajistí vstup do budovy,“ řekl mu otec. „Zbytek je na tobě.“
Naučil se tak všechny aspekty podnikání zcela od píky. První léto balil krabice, vybíral díly a hrál basket na parkovišti s řidičem UPS, který vyzvedával a doručoval zásilky. Později zvedal telefony, vyřizoval objednávky, účastnil se obchodních schůzek a pracoval jako externí zástupce pro západní území. A ještě později vedl tým péče o zákazníky, prodejní tým a nakonec celou společnost.
Na samém začátku se ale učil, jak Trek fungoval a proč to bylo důležité.
V roce 1985 znamenal přechod na lepený hliník začátek nové éry. Růst společnosti však přinášel neustálé změny, které měly dopad na podnikání. Rostly náklady, snižovaly se marže a filozofie zakladatelů společnosti se začaly ubírat protichůdným směrem.
Dick chtěl podnik rozšířit, Bevil ho chtěl zdokonalit. Oba měli pravdu, ale nemohli spolu vést. Dostavil se nevyhnutelný okamžik, který začal skokem do neznáma před víc než deseti lety. A oni čelili situaci, před kterou nakonec stojí každé partnerství.
Nešlo o to, že by se rozkmotřili. Spíš museli uznat své limity. Vždy směřovali k tomuto bodu a možná to oba věděli.
Na začátku roku 1986 převzal Dick kontrolu nad společností. Bevil souhlasil, že zůstane ještě rok v roli poradce a dokončí již rozpracované projekty: třítrubkový karbonový silniční rám a lepený hliníkový rám pro horská kola.
Později poznamenal, že prostě nešlo smíchat olej s vodou. Nebylo to možné.
Tyto dva muže spojoval vzájemný respekt k měnící se společnosti, jejichž rozdíly ji kdysi poháněly a které nyní mezi nimi vymezily hranici.
Z napjatých situací se ale rodí krásné věci a příběh Treku vždy doprovázela energie zrozená z protichůdných sil. Toto napětí společnost nezničilo. Naopak ji nabilo energií.